Depresivní osobnost a koučink

Věděli jste, že podstatou deprese je strach z osamělosti? Depresivní stav může mít různý stupeň psychopatologie, ale velmi často se ve své praxi životní koučky setkávám s klienty, kteří nejsou „psychopatologičtí“, jejich osobnost má však depresivní tendenci. Mluvím o depresivním typu osobnosti, který je charakteristický tím, že u něj dominuje strach ze ztráty mezilidského vztahu. (Nejvýrazněji vztahu partnerského, ale promítá se i do jiných vztahů tj. rodinných, přátelských pracovních apod.) Tento typ strachu nabývá různých forem: strach z odloučení, z nedostatečného pocitu bezpečí, strach z odstupu při komunikaci, příkrého pohledu, jiného názoru… Depresivní člověk s větším strachem prožívá každý odstup či nedorozumění ve vztazích, odloučení od partnera pro něj znamená osamocení a opuštění a to ho může vhánět do úzkostného myšlenkového rozpoložení až zoufalství a hluboké deprese.

Milovat až do sebeodevzdání

Základním rysem depresivního typu člověka je jeho touha milovat a to ve smyslu sebeodevzdání. Dokáže vytvářet láskyplné prostředí, byť za cenu upozaďování vlastního já. Je odkázán a na partnera, nevadí mu se ve vztahu jaksi „rozpouštět“, dokonce si to přeje a má tendenci vytvářet nebezpečně závislé vztahy. Zdá se mu, že závislost mu dává jistotu. Buď se snaží být závislý na druhém, nebo chce druhého udělat závislým na sobě. Žije vlastně život měsíce, ozvěny, zrcadla, svého partnera, nebo takový život vnucuje druhému.

Kdo je však takovým způsobem závislý, musí žít v neustálém strachu, že vztah ztratí. Depresivní lidé vyhledávají závislost, protože si od ní slibují jistotu. Se závislostí se však stupňuje strach ze ztráty, proto na druhém lpí tak pevně, že na každé odloučení reagují panikou.

Čím méně jsme se naučili rozvíjet své vlastní bytí, svou své-bytnost, o to více potřebujeme druhé. Strach ze ztráty vztahu s druhým se tedy projevuje jako rub slabosti já. Kdo si nerozvine silné já, potřebuje oporu v partnerovi, na níž se stává závislý.

Depresivní člověk chce bezvýhradně důvěřovat a bezmezně milovat, idealizuje si druhé lidi, potlačuje pochybnosti i kritiku. Nepřipouští si chyby partnera, vyhýbá se napětí i výměnám názorů, jen aby byl klid. Přílišné přizpůsobování a podřizování v jeho životě často dlouhodobě přetrvává. To s sebou nese nebezpečí, že bude využíván (časté je přetěžování v práci, plnění mnoho úkolů a požadavků doma apod.). Dělá pštrosí politiku, strká hlavu do písku, aby neviděl propasti života.

Příběh z koučovacího sezení

Paní Radka, je mladá žena, která vypráví:

„Můj přítel často chodil domů velmi pozdě, i když jsme se dohodli, kdy se sejdeme a co budeme dělat. často jsem nevěděla, kde je dlouho do noci. Nebral mi telefon, nebo když ho zvednul, slíbil, že za chvíli dorazí, přišel však o několik hodin později.

Seděla jsem doma a brečela, ale nechtěla jsem, aby si toho všimnul. Kdybych mu něco vyčítala, považoval by mě za žárlivou a já mám strach, že bych mu tím šla na nervy a tak ho od sebe úplně odehnala. Říká, že je prostě takový a kdybych ho skutečně milovala, uznala bych to.“

Paní Radka nechtěla zklamat partnerovu představu o moderním svobodomyslném vztahu, který jí samotné však nevyhovoval. Místo toho, aby zastávala svůj názor a hlásila se k hranici své tolerance, raději ustupuje a přemáhá se, myslí si, že se musí stále více přizpůsobovat přáním partnera. Ten toho dále využívá – viz další úryvek z koučovacího sezení:

„Můj přítel často chodí na kávu s jednou dívkou. Znám ji, je velmi atraktivní a mého přítele není težké svést. Cítila jsem velkou lítost, pokaždé když si s ní vyšel. Doma jsem pak raději nemluvila, jednou jsem to ale už nevydržela a propukla jsem v pláč. To jsem si později vyčítala, vždyť mi o schůzkách přece řekl, také říkal, že nejsem tolerantní…“

Paní Radka nejprve přišla na koučink s cílem naučit se být tolerantnější a přizpůsobivější, aby si udržela vztah. Bylo pro ni překvapením, když díky sezením zjistila, že právě pro onu nekonečnou přizpůsobivost jí přítel vlastně pohrdá. Protože nebrala vážně sama sebe, nebral ji vážně ani on.

Téma koučinku se u paní Radky změnilo na jinou úlohu, to ostatně není v koučinu nic výjimečného. U Radky šlo o to, rozvinout samostatnost a nezávislost, aby nebyla odkázána na přání a plnění potřeb přítele. To je pro depresivní typ velmi těžké bez pomoci odborníka. Naše koučovací sezení trvala intenzivně jeden rok. Nyní je Radka bez přítele a je to pro ni čas být sama sebou.

Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých. Individualizace vždy znamená, že přijdeme o pocit bezpečí, že jsme jako ti druzí a proto je spojena s úzkostí, depresivní člověk je tomuto strachu vystaven zvlášť silně.

Sebelítost, sebeklam a syndrom oběti

Depresivní lidé často nevyjadřují svá přání dost jasně, tak tomu bylo i u Radky. Měla pocity sebelítosti, neuvědomovala si, že vlastním problémem je neurčitost jejích přání a to, že neumí nic požadovat. Často přesouvala příčinu své situace ze sebe na „zlý svět“. Z této sebelítosti pak dokonce čerpala určité sebeuspokojení a dlouhou dobu také přesvědčení, že nemusí měnit nic u sebe.

Přitom sama sebe obestřela sebeklamem, tím že si myslela, že se obětuje. Neodvažovala se dávat najevo svá přání a představy, právě ze strachu z případných konfliktů, jež by mohly vést ke ztrátě partnera.

Depresivní člověk se neustále dostává na hranici své schopnosti přizpůsobení a pohotovosti se všeho vzdát. Jako první náznak uzdravení může spočívat v poznání, že se nemůže vyhnout subjektivnímu bytí, nebo že nechce pociťovat sžíravou nenávist vůči těm, kdo si beze strachu a pocitů viny berou od života to, co mohou dostat.

Svět jako prázdné místo, nebo barevná zahrada?

Depresivní typ člověka sám sebe odkazuje na to, že mu jeho přání a očekávání, jež přirozeně nadále má, splní někdo druhý. Kdo si neumí brát, spoléhá na to, že dostane – snad dokonce jako odměnu za svou skromnost a obětování se. Jako kdyby před sebou viděl zahradu plnou šťavnatých plodů, ale nenaučil se vztáhnout po nich ruku, nebo to sám sobě nedovolil. Neumí požadovat, být zdravě agresivní, průbojný a to všechno způsobuje, že má málo rozvinutou sebeúctu.

Svět se tak pro něj stává bezbarvým, šedým a nepůvabným, protože nepřejeme-li si nic od života, mění se ve stále prázdnější a málo bezpečné místo.

O to více je však krásnější, plnější a cennější projít cestu sebe-uvědomování, tedy zvědomění vlastní hodnoty a role, která otevírá bránu do barevné zahrady životní spokojenosti.

Přeji Vám šťastné a plné dny,

Mirka Bartošová,

životní koučka