Empatie, jako komunikační nástroj
Dokážete se snadno vžít do pocitů svého partnera, svých dětí, svého šéfa, svých kolegů, lidí, které řídíte v práci…? Pokud ano, znamená to, že jednáte empaticky, používáte empatii, tedy přesněji řečeno jednu její část, kterou je vciťování.
Vcítit se, jako úmysl pochopit
Empatie znamená schopnost představit si situaci, kterou prožil jiný člověk a procítit pocity, které (pravděpodobně) tento člověk v dané situaci prožíval. Při zapojení empatie nasloucháme tedy nejen obsahu, nebo příběhu sdělení, ale také pocitům a emocím. Empatie představuje vrozenou schopnost, kterou máme do jisté míry všichni. To jak máme rozvinutou schopnost empaticky (nebo též aktivně) naslouchat, tzv. vcítit se, záleží na tom, jak s touto schopností v průběhu života pracujeme, jak ji používáme. Při zapojení empatie jde o cílevědomý úmysl pochopit, jak druhá osoba vidí samu sebe a okolní svět.
Empatie vyžaduje verbální a neverbální dovednosti
Jak ale druhý vlastně pozná, že mu empaticky naslouchám? V každodenním životě je běžné, že jsou lidé zaražení, když slyší zničující události – ne proto, že by se jich tyto zprávy nedotkly, ale protože nevědí, co říct. Vnímají utrpení, ale buď nedokážou reagovat, nebo přispěchají s otázkami či otřepanými frázemi a neslyší celý význam zprávy. (Důvodem může být nejistota, či úzkost z toho, co bylo řečeno, nebo mohlo být řečeno…a tak se chrání před další úzkostí tím, že blokují komunikaci druhé osoby vlastními slovy.) Je proto důležité vědět, že kromě zmíněného vciťování, má empatie ještě druhou část. Je to část komunikační. Tato část empatie vyžaduje určité dovednosti verbální i neverbální.
Odborný nástroj pro kouče
Empatii, jako komunikační nástroj využívají odborníci (životní koučové, psychoterapeuti aj.), kteří pečují o duševní zdraví a usilují o dosažení spokojenosti a vyšší míry životního štěstí svých klientů. Základním pravidlem pro empatickou komunikaci je zůstat v referenčním rámci mluvčího. Jde o jeho svět, jak on ho vnímá, nikoli jak ho vidí někdo jiný. V běžné komunikaci to vypadá tak, že jeden přichází s nějakým sdělením a druhý prezentuje svůj názor na toto sdělení. V empatické komunikaci je to jiné. Na rozdíl od běžné komunikace, dochází v empatické komunikaci k povzbuzování mluvčího, aby nenaslouchal druhé osobě, ale sám sobě.
Odborníci, kteří používají empatickou komunikaci, pracují způsoby, které jsou v běžné komunikaci opomíjené. Jedním z takových způsobů či technik je vyjadřovat slovy to, co od mluvčího slyšíme. (V každodenním životě toto stadium pomíjíme a přecházíme k otázce, návrhu či prezentaci vlastního sdělení). Důležité je nejen naslouchání obsahu, ale též naslouchání a zrcadlení pocitů. Svou roli hrají také nevyřčené pocity. Dobrý kouč se věnuje i této oblasti. Naslouchá celé komunikaci, předávané celou osobou. Jde o to, slyšet tón, váhání, upovídanost, držení těla, výraz obličeje, to vše sděluje významy, jež se skrývají pod povrchovým významem samostatných slov. Tyto významy při terapeutickém či koučovacím rozhovoru objevujeme.
Kouč, jež pracuje empatickou komunikací je zkrátka průvodce, který pomáhá na cestě vlastnímu já, k vlastním motivům, postojům, hodnotám, zvykům a příčinám chování, jež do značné míry utvářejí a formují žití ve všech rovinách (rodinná, partnerská, pracovní, zájmová atd.). Kouč pomáhá tím, že umožní zmíněné aspekty najít, pojmenovat a dát do souvislostí. Taková práce zpravidla přináší větší míru vnitřního klidu klienta a také větší zodpovědnost a způsobilost nakládat sám se sebou.
Empatie pomáhá mezilidským vztahům
Své empatické schopnosti a dovednosti však můžou rozvíjet i ti, kdo nejsou odborníky na duševní zdraví. Motivací mohou například být zdravé a kvalitní vztahy s ostatními. Jde o to, začít to zkoušet, avšak velmi pozvolna s láskou a krůček po krůčku. Prvním z těchto krůčků je trénovat schopnost vcítit se do situace mluvčího a všímat si neverbálních projevů. Přitom je třeba upozadit vlastní zkušenost, nehodnotit skrze sebe, prostě jen být s druhým v jeho světě, přijímat ho, vědět, že pokud něco říkat nechce, má na to právo, nenutit ho. Při komunikaci pak používat stejná slova jako mluvčí, ptát se, jestli rozumím dobře významům těchto slov a jaké pocity v něm významy vyvolávají. Je třeba dávat druhému čas na vyjádření, klidně mlčet, když vidím, že přemýšlí.
Těm, kdo se odhodlají osvojovat si alespoň některá pravidla empatické komunikace, se skutečně otevírá svět většího porozumění a lidskosti. Chce to ovšem věnovat svůj čas a energii a také mít na zřeteli určité hranice opatrování vlastního já. Vám odhodlaným držím palce a přeju hodně štěstí.
Miroslava Bartošová,
Životní koučka
