Když rodiče dovolí dětem dělat chyby

Máte syna či dceru ve věku mezi 13. a 17. rokem? Možná, jste překvapeni, či zaskočeni z toho, že váš vztah i komunikace nějak drhne, nerozumíte si. Vy máte pocit že, s vámi žije a bydlí, někdo koho neznáte, někdo, kdo vámi pohrdá, což demonstrativně ukazuje kritickým výrazem ve tváři, vůbec neakceptuje to, co po něm chcete, nedodržuje pravidla, nechce s vámi mluvit.

Rozhovor matky a dcery

Paní Jitka má dospívající 16-ti letou dceru Báru. Maminka-Jitka přijde z práce domů, čeká pozdrav a přivítání svojí dcery. Od dveří volá: „Ahoj Báro, jak ses měla celý den?“

Namísto odpovědi najde však zamčené dveře pokoje své dcery. Klepe na dveře: „Báro otevři!“. Nic, žádná odpověď, ticho. Bára otevře po několika minutách se slovy „Jo, všechno v pohodě…“

Maminku to popudí: „Neumíš otevřít hned?“ „Neslyšela jsem Tě, měla jsem v uších sluchátka.“ „Ty Tvoje věčné výmluvy…proč se zamykáš? Kdyby ses radši učila!“

Pak už spolu nemluví vůbec. Doma je dusná atmosféra spojená s tichem a neporozuměním. Mamince – Jitce je to líto, Bára- dcera je naštvaná a plná vzdoru.

Celkem typický příklad matky a potomka v období dospívání. Řada rodičů toto období prožívá jako frustrující záležitost, právě proto, že cítí odcizení a netuší, jak komunikovat a jak mít zdravý vztah se svými dětmi.

Proměna rodičovských rolí v průběhu dospívání

Většina rodičů si neuvědomuje, že v průběhu dospívání dítěte se jejich role proměňuje. V raném dětství je dítě na rodiči absolutně závislé, vyžaduje 24hodinovou péči především o své fyziologické funkce. Potřebuje samozřejmě také lásku, vlídná slova pohlazení, která dávají pocit bezpečí. Později se k roli pečovatele přidává role někoho, kdo dítě učí. Učíme děti jíst, chodit, mluvit, předáváme hodnoty, vzorce chování, postoje, (mnohdy také předsudky). Jako rodič-učitel v zápalu učení a ve snaze vychovat a postavit potomka do života často říkáme např. „nebreč, to nic není“ nebo „to se Ti v životě stane ještě mockrát.“ Tlumení či bagatelizace emocí našich potomků však mívá neblahé následky v oblasti sebeuvědomění a zdravého sebevědomí. To, co zažíváme v raném dětství, se zpravidla projevuje a ovlivňuje nás po celý život. Jako dětský kouč se často setkávám s dospívajícími, kteří mají potíže se nízkým či demonstrativně vysokým sebevědomím (což je vlastně také forma sebevědomí nízkého). Prapůvodem bývá často zmíněné potlačování a bagatelizace emocí rodiči začínající při výchově batolat.

Ale vraťme se k dalším rodičovským rolím. K roli učitele se posléze přidává role organizátora. Organizujeme a koordinujeme školu, volný čas, kroužky, setkávání s kamarády, rodinné výlety a akce atd. atd. Děláme to nejlepší, co umíme, chceme vychovat co nejlépe, snažíme se. Proč ale cítíme onu frustraci a proč to v období dospívání jaksi nefunguje? Proč jsme ve svých rolích najednou znejistěni?

V období dospívání není dítětem akceptován zejména rodič-učitel, organizátor a koordinátor a to především z důvodu potřeby osamostatnit se, najít si svůj svět. Řada rodičů ale právě ve svých původních a nyní již z části nefunkčních rolích ještě více přitvrzuje, právě proto, že tyto role děti neakceptují. Navenek se to projevuje nejrůznějšími domácími konflikty a problémy v komunikaci. Často pak následují zákazy, omezení a nastavování pravidel. Rodič diktuje a nediskutuje, dítě se vzteká, neposlouchá, je drzé a pak přestane mluvit.

 

Partnerský rodičovský přístup

V období dospívání je rodičovskou úlohou postupně předávat dítěti zodpovědnost za sebe a své konání. Stáváme se těmi, kdo dětem fandí, věří, a kdo jim dovolí dělat svoje vlastní chyby. To vůbec nebývá jednoduché. V zádech máme často strach, obavu o své dítě, chceme je uchránit špatné zkušenosti a nebo chceme aby bylo dobré lepší či nejlepší. Tenhle typ strachu či přehnaných rodičovských ambicí může někdy přerůst v něco nepřirozeného a pro dítě i rodiče značně omezujícího.

Již před obdobím dospívání a palčivěji v období dospívání a o to palčivěji jako dospělí potřebují naše dcery a synové především respekt, důvěru a přijímání své osobnosti a jinakosti bez hodnotících postojů. Přístup rodiče, který má zdravý vztah se svým (ne) dospělým dítětem by měl znít v duchu přijímání, zájmu a nadšení z toho, co dítě je (jakkoli se to liší od našich vlastních představ, očekávání a nároků). Měli bychom stále více být svým dětem partneři. To neznamená, že bychom neměli sdělovat vlastní názory a zkušenosti, být příkladem, naopak. Nezdravé ale je, pokud svůj názor vnímáme jako jediný správný a trváme na svých přesvědčeních, jak se mají věci v běžném životě dělat. Syn či dcera by měli vědět, že jsme tady pro ně, když nás potřebují, měli bychom je učit umět si o takovou pomoct říct a především bychom jim měli poskytnout prostor pro vlastní zkušenost.

Setkávám se s rodiči, kteří dokázali obavy a strach opustit a nahradit je důvěrou ve své děti. Uvědomili si to právě díky životnímu koučinku a nesmírně se jim ulevilo. Dovolili svým dětem prožít vlastní kopance a pády, láskyplně je akceptovali. Zkuste rekapitulovat své vlastní těžké životní situace… jsou jistě velkými zkouškami a mají silný prožitkový náboj, jsou ale také tím, co nás činí vnitřně silnějšími, co nás posouvá a z čeho se učíme. Dopřejme tento prostor i vlastním dětem.

Přeji Vám hodně štěstí a radosti se svými potomky,

Mgr. Miroslava Bartošová, koučka, psychoterapeutka a mediátorka